Znáte ta rána, kdy vám u ucha zběsile zvoní budík a vy ne, a ne otevřít oči? Tyhle momenty pro mě bývají už předzvěstí, že ten den bude pro moje tělo náročnou zkouškou. Vstanu z postele, uvařím si kafe a směle běžím se psem do parku na procházku, abych se pak ve spěchu mohla připravit na schůzky. Nemám moc času nazbyt, protože jsem ten nenáviděný budík několikrát posunula a tím si zkrátila dobu na pomalou vanu. No hej, co se dá dělat.
Zásadní problém pro mě nastává ve chvíli, kdy se vrátím z procházky v parku a mám energii tak maximálně jít si zpátky lehnout. Jak mám sakra takhle fungovat? Vždyť je teprve ráno a já už bych si zase běžela lehnout. Mám pocit, jako by to byl tak týden, co jsem naposledy pocítila komfort měkké teplé postele, všechno mě bolí.
Co se děje pak? Poleje mě nepříjemně známý pocit nenávisti vůči vlastnímu tělu a především nemoci. Proklatej Crohn! Proč sakra já?!?! Já potřebuju pracovat, a ne se válet v posteli jako nějakej invalida! Ale já jsem invalida! Tak co teď? Lehnout si a dát si ještě šlofíka, odložit schůzky a doufat, že tam ta práce pro mě ještě bude, až se z toho vyhrabu? Nebo se prostě zvednu, v klidu se dám dohromady, udělám si další kafe a prostě jedu, dokud to jde? Já jedu druhou variantu, která pro mě z dlouhodobého hlediska nejspíš není vhodná. Ale co mám dělat, jak se mám uživit?
Jsem stále na začátku práce na svých projektech a jsem unavená. Jestli je to v současnosti pouze podzimní únava nevím, můžu jen doufat. Rozhodně mě to ale nebaví…
Vaše Tereza
Comments