Když ze mě opadla první vlna hysterie z korona viru říkala jsem si, že to bude ideální doba na meditaci a napsání nových článků. Že ten čas navíc a téma nynější krize bude taková inspirace, že ze mě ty texty budou lítat jako po másle. Opak je pravdou. Tenhle článek například píšu tak na popáté.
Protože stále nemám ucelené, co chci předat. Nějakou srozumitelnou myšlenkovou nit, inspirativní text, který lidem v dobách temna dodá odvahu. Zkouším to sepsat měsíc. Mám v sobě prázdno. Emoce střídá emoci, nic kloudného z toho ne a ne vylézt. Takže asi tak jsem na tom s inspirací, odvahou, vizí.
Tápu v tom, jak bude můj život, životy nás všech, vypadat až tohle skončí. Kdy to skončí? A skončí to vůbec? Už se aspoň tolik nebojím, spíš jsem teď v opačné fázi, je mi to jedno. Protože co jako na konci dne mám dělat? Léčba není, vakcína není, virus mutuje, populace se musí promořit. OK, tak já na ty dohady, co bude a nebude prostě kašlu. Očividně to dřív či později prodělám, jaký to bude, to se teprve uvidí. Kromě svého onemocnění, bioléčby atd. nejsem v té nejkritičtější skupině s těžkým průběhem. Plíce mám jakž takž a obézní nejsem, zatím. Protože teď žeru… Jakože žeru, na nervy, pro štěstí. Který z toho cukru ne a ne přijít. Jen frustrace, že mám zase o kilo navíc.
Dneska ráno jsem si řekla, že tuhle letargii prolomím a v parku jsem si rychlou chůzí dala o nějaké to kolečko navíc. Z kopce a do kopce, muzika na plné pecky, soptící a potící se. Dorazivší domu jsem byla natolik nabitá, že jsem si opět sedla k počítači a píšu. Došla jsem až sem, musím se očividně víc hýbat a míň přemýšlet.
A takto, mí drazí, zní moje dnešní rada vám. Budoucnost je nejistá, to nevadí. Žijte přítomností, dneškem, krásným počasím, svojí rodinou, láskou. Nesnažte se přemýšlet co a jak bude, je to ztráta času, věštění z koule.
Buďte tady a teď a buďte šťastní.
S láskou,
Tereza
Comments