V minulém příspěvku jsem řešila značnou degradaci mé osoby ze strany obvodní lékařky. Od zmiňované doktorky jsem odešla a poté i zjistila, že mi zanedbala dýchací potíže - rozvinulo se u mě astma. Ale tenhle článek není o tom, jakou diagnózu mi zjistili. Je podpůrný, motivační. A je pro všechny, co se chtějí posunout dál ve vzdělání. Je o tom, jak mi stomie nezabránila ve studiu na vysoké škole.
"Důležitý je se z toho neposrat!" V mém případě doslova. Vždycky jsem chtěla na vysokou školu, mít ten titul a prostě mít to oslovení Bc. Lucie.. A ani stomie mi v tom nezabránila!
Na školu jsem se hlásila již jako pracující. A protože se mi nechtělo z práce odcházet "jen kvůli škole", zvolila jsem si kombinované studium, kde se dá při škole pracovat, jelikož přednášky jsou rozvrhnuté do dvou (někdy čtyř) dnů v měsíci, což mi vyhovovalo i z pohledu stomika. Obor jsem si zvolila Regionální rozvoj a veřejná správa, což znamená, že když dá Bůh a mé mozkové buňky, budu vystudovaný státní úředník se specializací na regionální rozvoj, tudíž celý život strávím někde v kanceláři - pro stomika ideální práce a pro mě osobně to byla zlatá cesta, kam se vlastně upíchnout. Teď to ještě dotáhnout do konce, že.
Jak se se stomií studuje? Překvapivě lehko. Ale.
Tak, úvodní omáčku mám za sebou a teď se vrhnu na hlavní téma příspěvku - jak se vlastně stomikovi studuje vysoká škola? Odpověď vás možná překvapí, ale studuje se překvapivě lehce. Jedno ale tu přece jen je. Jakožto stomik si musím dávat vždycky pozor na hodně věcí. Na jídlo, na oblečení, na čas. Když jsem chodila na základní a střední školu, vyučovací hodiny trvaly vždy 45 minut, a pak byla přestávka na svačinu atd. To se dalo zvládnout, vydržet. Člověk byl vycvičen učiteli, kteří nepouštěli na záchod, i kdyby já nevím co. Na vysoké už je to jiné, tam už se nesedí 45 minut, ale hodinu a půl, někdy i více. No jo, ale co dělat, když v aule, která někdy čítá i 150 lidí, sedíte hodinu a půl? Samozřejmě, je tam možnost odskočit si na WC, ale s povahou strašného stydlína, který se stydí vstát a jakkoliv vydávat zvuky, aby nevyrušil vyučujícího, mi v tom má povaha jaksi brání, a raději sedím ve vhodné poloze, a modlím se, ať se sakra nic nestane!
Plánování je pro mě nutnost.
Když jsem nastoupila do práce, můj diář obsahoval jen termíny návštěv doktorů, pracovní termíny a takové ty základy (narozky, svátky atd.). S nástupem na vysokou jsem svoje plánování posunula o level výš. Musela jsem se naučit plánovat si den, kdy mám školu, jaké mám předměty, a zda vyučující hlídá docházku - kdyby se něco stalo abych mohla rychle odejít. Což někdy není jednoduché. Tady jsou tři věci, které musím naplánovat, když jdu zrovna do školy.
Musím si vždy naplánovat co budu jíst. Jídlo je důležité, a proto si vždy musím vybrat takové, abych to hodinu a půl vydržela v relativním klidu, a bez strachu, že se stane nehoda. Dělám si takové ty klasické svačiny - housky namazané máslem/pomazánkovým (celozrnné, někdy i obyčejné) se šunkou/sýrem (sýr moc už nevyhledávám, mám na něj intoleranci), a zeleninu. Dávám si i banány a potraviny, které zahušťují. Taky si do školy nosím obědy z domova. Obědy většinou obsahují maso s přílohou v podobě brambor, rýže nebo jen zeleninu. Piju ochucenou vodu a kafe si zásadně dávám až během dne. Taky mám s sebou něco na průjem, hodně jsem si oblíbila Smecta Go - jde o pytlíčky, které můžete mít u sebe v tašce, a v nouzi během minuty použít.
Musím si plánovat i oblečení, aby se náhodou nestalo, že si v den školy vezmu těsné džíny s gumou, která mi bude tlačit na pytlík, a celkově mi bude způsobovat nepohodlí i v případě, kdy ve škole strávím i 12 hodin. Taky nerada nosím bílou a celkově světlé barvy. Někdy vypadám, jak když jdu na pohřeb místo do školy.
Musím naplánovat i to, kam se uchýlím, když se stane velká nehoda, a budu potřebovat nutně odejít ze školy (jednou se mi to již stalo), v mém případě je to moje práce. V práci mám svou kancelář, která je na klidném místě a hlavně zde mám uložené i náhradní oblečení pro všechen případ. A největší výhodou je, že je 5 minut od školy jízdou autobusem. A když je fakt zle, nezbývá mi nic jiného, než jet domů.
Záchranný balíček je povinností.
Nedílnou součástí mé kabelky je záchranný balíček - náhradní pomůcky, náhradní spodní prádlo, vlhčené ubrousky a ideálně nějaký parfém, aby spolusedící nepoznali, že mám v gatích nadělanou pěknou paseku (hihi).
Studium se stomií je lehké, když člověk ví jak na to. :) Ulehčení situace vidím i v tom, že mám okolo sebe lidi, kterým jsem o své stomii řekla a tak, když se mi stane nehoda, jsou nápomocní a trpěliví. Stomie není překážkou, pokud s ní člověk dokáže "souznít".
Pokud přemýšlíte, zda jít studovat, ale bojíte se, že se stomie stane překážkou, nebojte! Pokud najdete svůj systém jak předejít nehodám, bude studium hračka.
Lucie
PS: I mně se ze začátku stalo mnoho nehod a nepotentovala jsem se z toho. :) Studiu zdar!
Comentários