Tento příspěvek jsem se rozhodla napsat, protože procházím velmi zajímavou cestou přijetí svých jizev, a především řešením komplikací s nimi spojených.
Začalo to na konci minulého roku, kdy jsem společně s mojí kamarádkou fyzioterapeutkou Kristýnou Kubrichtovou natočila video Základní péče o jizvy po břišních operacích, které najdete na NEJSEMTABU youtube kanálu a určitě si ho pusťte. Při natáčení, kdy na mě Týna zkoušela masírovací praktiky, jsem finálně zjistila, co jsem už podvědomě tušila. A to, že se o svoje staré jizvy budu muset začít starat, bolel mě samotný dotek, natož pak masírování…
Několik měsíců na to jsem se díky mamince ocitla u rehabilitační doktorky v nemocnici, která mi naordinovala fyzioterapii a můžu vám říct, začaly se dít velké věci!
Abyste mi rozuměli. Mám za sebou 2 velké břišní operace vyšití nejprve kolostomie a po pěti letech ileostomie. Ta druhá operace byla dlouhá a komplikovanější, protože jsem měla mezi střevními kličkami pár píštělí a u staré kolostomie několik měsíců rozjetou parastomální píštěl. Tedy ve zkratce jsem měla v těle paseku. Po operaci se břicho nějak ustálilo, a tak nějak vevnitř znovu usadilo a bohužel i laicky řečeno speklo. Začala jsem mít časté nutkání na malou, možná i kvůli punkci břicha, kterou mi museli na magnetu udělat, aby vytáhli litr tekutiny z břicha po operaci, a vpich mám právě v podbřišku. Moje menstruace začaly být bolestivější, někdy jsem z bolesti i zvracela. Při návštěvě gynekologa jsem zjistila, že mám levý vaječník ve srůstu… Nic extra jsem s tím ale nedělala. Prostě jsem ty informace vzala jako holý fakt a přizpůsobila se, s bolestí umím žít již dlouhá léta…
Načež jsem se ocitla v ordinaci fyzioterapeutky, která mi po chvíli studia mého těla řekla, že asi musím mít velké bolesti zad. Říkám, to je u mě taková konstanta už spoustu let, jsem na to zvyklá, beru to jako další efekt Crohna. Na což jsem dostala odpověď, že to nejspíš úzce souvisí s mými jizvami a srůsty v břiše. A že to prostě musím řešit, jinak se za pár let budu hýbat jak stará bába.
Na lehátku jsem se položila na záda a začala diagnostika pohmatem, jak to vypadá s mými svalovými fasciemi, co je kde napnuté a kde naopak až moc natažené. Během prvního sezení jsem se rozbrečela bolestí. Nebyla to ale jen bolest fyzická, bylo v ní schováno velké množství emocí. Pocitů a myšlenek, které jsem po překonání prvotní krize po operaci zasunula někam hluboko a nechtěla je dál řešit, vzpomínat. Bylo to pro mě až moc bolestivé a plné strachu. Jenže jako vždy není možné problém vyřešit, pokud nevyčistíme jeho příčinu, jádro pudla.
Již jen díky první rehabilitaci jsem zjistila, všimla si, a především připustila, že se svému břichu a jeho doteku záměrně vyhýbám. Nosím vysoké a volné kalhoty, aby mi látka co nejméně jizvy dráždila, aby mě nebolely a já o nich nemusela přemýšlet. Prohýbala jsem se v kříži, abych svaly na břiše co nejméně zatěžovala. Břicho jsem si nemasírovala a nijak zvlášť kromě krémování po sprše jsem ho neřešila. Což byla velká chyba…
Pokračování příště
Comentários