Někdo chytrý jednou řekl, že změna je život. Tři jednoduchá slova, která za sebou skrývají neuvěřitelnou práci a energetickou transformaci. V prosinci jsem se stěhovala a tak čerstvě vím, o čem mluvím. Především proto, že nejsem typ člověka, který by změny příliš vítal. Mám z nich strach, z té nejistoty, novoty. Co když tohle a co když tamto… Vždyť to znáte. Stěhování může vypadat jako prkotina, proč se tím tolik vzrušovat? Zabalit, vybalit a nazdar. Jenže já se stěhovala do menšího a ve dvou.
Můj starý byt byl takové mé malé kramářské království. Do rozlehlého a prázdného starého bytu jsem se před pěti lety nastěhovala s pár věcmi a za ty roky se mi podařilo ho po okraj naplnit. Mám ráda staré věci, takže starý těžký nábytek, všechno možné po babičce, porcelánové sety, sklenice, tuna knih z chaty, věci z bleších trhů, spousta oblečení, které jsem neprobírala a tak dále a tak dále. Bylo na to místo, tak jsem vždycky něco dotáhla, někam to zandala a dál to neřešila. Během těch klíčových let jsem založila NEJSEMTABU a taky firmu MyPouch. Můj domov sloužil jako sklad látek a kalhotek, vycpávek, vzorků, obalů…
Znáte ten pocit, jak vás vaše věci někdy dokážou plně uspokojit a naplnit, a jindy je to spíš přítěž, takový krunýř, který vám úplně nesedí, ale nevíte, jak se ho zbavit? Protože prostě nevíte jak z kola ven. Tak přesně takhle jsem se cítila já.
Byla jsem jak Růženka zavřená ve věži, která ale neřeší trní, nýbrž haldu krámů, se kterými si neví rady. Protože snad to nebudeš vyhazovat, co když se ti to někdy bude hodit? Nebo toho se nezbavuj, to jednou bude mít cenu a budeš ještě ráda, že to máš.
Stejně jak to chodí v pohádce i mě zachránil princ. Prostě a jednoduše tak, že se mnou v mém malém mauzoleu nechtěl bydlet, staré vafky, stále zima od nohou, no a antiku taky moc neholduje. Čím dál častěji přicházela znamení od boha, že změna je potřeba. Tu protéká záchod nebo voda neteče vůbec, tu nefunguje výtah ani dveře, neustále není kde parkovat, staré topení chrčí a chrčí, při sprchování se urve celá baterie. O srandu bylo opravdu postaráno. Tak jsem řekla OK, jdem do toho, musím to změnit.
Donutilo mě to protřídit si všechny aspekty života, všechno probrat, seřadit, vyeliminovat, nastavit nový systém. Zjistit, co opravdu potřebuji a na čem jsem jen zbytečně lpěla. A s tím, na čem jsem lpěla se s díky rozloučit a poslat to dál do světa. Tolik věcí šlo pryč, tolik vzpomínek, staré nasedané energie, radosti i smutku. Prostě poděkovat a zavřít dveře.
Neuvěřitelně se mi ulevilo. Už ani přesně nevím, čeho všeho jsem se zbavila, byl to rychlý soud, ano či ne a nazdar, jedeme dál. Teď jsem již v novém, jsem v bezpečí, je mi konečně teplo. A dokonce si i po letech můžu napustit vanu. Ó my se máme! 😊
V tom stěhování pro mě byla jedna velká poučka. Vzešla ze strachu a zhmotnila se v radách některých mých blízkých. Snad se nevzdáš tohoto a onoho, vždyť pak nic mít nebudeš. A co když se rozejdete, co pak? Budeš začínat zase úplně od začátku, s holou zadnicí!
Radši s holou zadnicí, než stále sama zavalená starým nábytkem! Místo strachu zvolila jsem lásku a víru v krásný společný život. Protože co jiného má opravdu cenu než ta láska, zdraví a štěstí? Vzpomněla jsem si na mistra Vrchlického:
Za trochu lásky šel bych světa kraj
Šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý
šel v ledu - ale v duši věčný máj, šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy, šel pouští - a měl v srdci perly rosy. Za trochu lásky šel bych světa kraj, jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
Milujte a všechno dobře dopadne.
Vaše Tereza
Comments