To, že jednou umřeme víme všichni. Tak to je a přes to vlak nejede. Snažíme se nepřipouštět si to, nemyslet na to, vždyť na to máme ještě dost času... Umírá se přeci, až když je člověk hodně starý a ten život ho už stejně nebaví. A to zatím není můj případ. Jsem mladý Jura, dcérečka, celý život před sebou. Jenže najednou…
Je tu rakovina, Crohn, autonehoda, nějaká nevyléčitelná choroba… STOPKA
Diagnóza, která zarazí, zatají dech, udělá ze všech dosavadních problémů nepodstatnou blbost. Jde nám o kejhák a třeba nám ještě ani nebylo 30 let. Ale co, i když je nám 50, tak rozhodně nečekáme, že nám například přistane na stole diagnóza 4. stádia karcinomu s metastázemi a typem, na který zatím není účinná léčba.
A co mám jako dělat teď??? Stejně jako dobře funguje v nemocnici oddělení JIP, tak i podle mě člověk, který se dozví diagnózu, dokáže tak nějak sepnout do modu přežití a začne dělat všechno pro to, aby se mohl vyléčit. V dnešním článku ale berme situaci, kdy již pacient uzdravovacím procesem prošel. A teď je najednou „čistý“ na všemožných skenech, bez viditelných příznaků choroby. Ve směs tedy zdravý.
V celkem vysokém počtu diagnóz se ale jedná o stav nejspíše jen dočasný. Existuje totiž vysoké riziko opětovného vzplanutí choroby, recidivy karcinomu, nenadálé, a ještě silnější atace atd. atd.
A teď přichází otázka, jak se vyrovnat s tímto soudem? No hlavně se nestresuj, svitne mi na mysli jako první. Je to můj „oblíbený“ a skoro vždy první komentář mé rodiny a přátel. Hele bude to dobrý, to dáš. Dalas už všechno, dáš i tohle. Aha, tak dík, říkám si. Jasný, jsem v klidu… I když hluboko uvnitř mám pocit jak v knize Jáma a kyvadlo, kde jen čekám, než mě to zase sekne. A bude to třeba už naposled. Protože to prostě nedám. I to se může stát, proč si něco nalhávat.
Zkusím se nestresovat, neřešit svou finanční situaci, únavu, bolesti kloubů a svalů, nepropadat pocitu bezmoci a někdy i marnosti. Protože kdybych bývala žila jen podle soudů některých mých doktorů za ty roky nemoci, tak bych si už snad navždy myslela, že to stejně jednou všechno půjde do kelu a bude se řezat víc a víc, snad až na Měsíc. Tak na co se snažit. Pitomá nemoc, co mi zkazila život.
Nebo?
Život je tak výjimečný a křehký. A bohužel není až tak těžké, především v dnešní stresující době, dostat se do patové zdravotní situace. Někdy nám s vyřčením diagnózy již do konce života bude nad hlavou viset pomyslná gilotina. Co se dá dělat.
Hlavní je se z toho neposrat, pořád na to nemyslet, snažit se užít a prožít každý den, věřit, že to dobře dopadne. A hlavně tomu tvrzení opravdu hluboce věřit, nejen ho ustrašeně opakovat jako nějaké magické zaříkadlo. Prostě vložit svůj osud do božích rukou a snažit se žít s co nejčistší a odvážnou myslí.
Změna k lepšímu je možná, ať si říká kdo chce co chce. Viděla jsem již tolik lidských osudů, kde bylo řečeno, že je konec, a přitom to nebyla pravda. Osud jedince nestojí na soudu diagnózy. Ale na jeho vnitřní síle a lásce k sobě a životu. Zázraky se opravdu dějí. Takže pokud se, přátelé, nacházíte v patové situaci, neklesejte na mysli a věřte.
Vaše Tereza
Comments