OK, tenhle stav znám až moc dobře. Upřímně řečeno jsem si chodila do domu paniky stejně často jako do práce, tedy skoro každý den. Roky jsem takhle žila a vždy se po atace snažila nějak dát do kupy. Dnes mě překvapuje, jak běžnou součástí mého života se strach a panika staly. Přišlo mi to něco jako c’est la vie, teda radši se s tím smiř.
Není to tak, že bych se na svoji psychiku totálně vykašlala, to ne. Ale měla jsem dost těžký život plný úmorné a bolestivé nemoci, stresující práci od nevidím do nevidím, rodinné a partnerské problémy. Nebylo moc pozitivních zpráv… Bylo mi smutno, uzavřela jsem se do sebe a nejraději byla sama. Všeho jsem se bála. Bála jsem se, že přijde další špatná zpráva. Stačilo, když se na displeji mého telefonu objevilo neznámé číslo a já se již bála, co se kde stalo, a hlavně co po mně kdo chce. Přála jsem si, aby mě celý svět nechal na pokoji. Ale to nešlo. Musela jsem se živit a starat se o sebe.
A tak jsem nasadila masku a prostě „jela“. I když jsem se snažila problémům co nejdéle vyhýbat. Nemám ráda konfrontace, nemám ráda problémy, nemám ráda řešení. Chci jen klid. A tak jsem často věci prostě nechala vyhnít. Aneb nic jsem s nimi nedělala a v tichosti čekala, co se s nimi stane. Možná to zní jako hakuna matata, že mi všechno bylo jedno. Opak byl pravdou.
Nevyřešený problém hnije, a jeho zápach se šíří jako mor. Čím déle jsem problémy odkládala, tím větší strašáci se z nich stávaly a tím větší komplikace jsem v mezilidských vztazích měla. Ve zrychlené verzi, abych vás nenudila, mi zbývalo se z toho buď posrat a zkazit si celý život, nebo se prostě kopnout do té své strachem podělané zadnice a začít s tím něco dělat.
Bylo na čase konečně zvednout to neznámé číslo a zjistit pravou podstatu jeho volání. Někdy to trvalo pěkně dlouho. Ale o tom až jindy…
Vaše Tereza
コメント