Podle mě ano, a celkem dost dobře. Proč o tom mluvím? Protože jsem se poslední dobou poznala s hodně novými lidmi. Naše konverzace se většinou, tedy vždy, nakonec stočí ke stomii. Přeci jenom s ní pracuji, takže je dost velkou součástí mého života. Je v pořádku, že někteří o stomii neví zhola nic. Někdy mi připadá až komické, jak si lámou hlavu nad tím, jak to vlastně vůbec funguje. To máte jako díru do břicha, kam si strkáte trubičku? Jakože opravdu kus střeva na povrchu břicha? Jejej, a jak řešíte, když potřebujete na záchod? No víte, já chodím na záchod tak nějak pořád… Jo aha, zajímavé. To jste teda hrdina.
Ano, jsem hrdá na to, že můžu pomáhat neznalost, strach a tabu okolo stomie prolamovat. Někdy mi ale upřímně z těch konverzací není do smíchu. Říkám si, jestli to opravdu tak divné je. Copak je život se stomií taková exotika? No a co, tak mám na břiše pytel a kus střeva, a co? Někdy mám pocit, jako bych se potácela mezi dvěma světy. Jeden je ten můj, kde jsem si okolo stomie vytvořila projekt a ona se stala natolik mojí přirozenou součástí, že kolikrát zapomenu, že ji vůbec mám. A pak je tu ten svět druhý. Ten, kde stomie je něco neobvyklého. Něco, o čem se horlivě diskutuje a okolo čehož je někdy řada nejapných otázek.
Jsem advokátem stomie a je mojí prací o ní mluvit, edukovat, nestydět se, otevřít se světu svým příběhem. Někdy jsem z toho ale na rozpacích. Jsem už svojí tématikou natolik pohlcená, že se okolo ní točí celý můj svět? Vždyť jsem především Tereza. Holka, co chce žít normální život. Ne stomička. Stomie mě nedefinuje. Nebo snad ano?
コメント