Ráda bych oslovila všechny lidičky, kterým vstoupila do života zákeřná nemoc-rakovina. Mně osobně tuto diagnózu sdělili v roce 2017, bylo mi 44 let. Z úst pana profesora zazněla slova ohledně mé diagnózy, rakovina vaječníků IV.stádia. Pokus o operaci bude na hraně. Byl to šok nejen pro mne, ale i pro rodinu a přátelé. Od první chvíle jsem si v hlavě srovnala myšlenky a věděla, že tu potvoru porazím a vše s pomocí rodiny a podpory přátel zvládnu.
Dostala jsem se do péče lékařského týmu VFN v Praze U Apolináře. První velká operace se podařila, a já tak dostala druhou šanci žít. Byla jsem neustále pod odborným dohledem lékařů a sestřiček a cítila se v jejich péči bezpečně, odhodlaně a vděčně. Po propuštění následovala chemoterapie. Mezitím jsem ještě v květnu 2017 podstoupila dvě akutní operace kdy mi lékaři museli vyšít stomii z tenkého střeva, která mi opět zachránila život.
Vše zvládám lépe díky svému manželovi, kterému tímto děkuji za péči, kterou mi dodnes věnuje a obrovskou lásku, kterou stále cítím a bere mě takovou jaká jsem. Dále pak děkuji svým dvěma synům, kteří mě neskutečně podpořili a které moc miluji. Starší syn v době mé nemoci studoval na vysoké škole a psal odborné práce a mě to dávalo sílu také bojovat. Nakonec děkuji ostatním členům rodiny, především mé sestře, která mi byla stále nablízku a je doteď. A také díky všem přátelům jsem to zvládla.
Nebylo to ale ani po tom jednoduché, vždy kdy už se zdálo, že už bude dobře přišlo zase zhoršení: dehydratace, slabost, nedostatek minerálů. Opět přišla pomoc od mé úžasné nutriční lékařky, která mi zajistila domácí péči a třičtvrtě roku jsem byla denně přes noc na infuzích s minerály, kdy se do mého ošetřování zapojil i manžel a synové.
V roce 2018 jsem podstoupila hrudní operace pro hernii žaludku a poté třičtvrtě roku ošetřování píštěle, o kterou pečoval můj manžel, protože jizva byla na zádech pod lopatkou.
V srpnu 2019 se mi nemoc vrátila, a to ve výpotku na plíci, kdy po zahájení první chemoterapie se můj stav velmi zhoršil, ale i přes obavy lékařů o můj život přišlo zlepšení, kdy moje tělo zabojovalo a moje hlava nedovolila o mém zdraví negativně pochybovat. V nemocnici v Liberci mě dostali opět do stavu k propuštění.
Díky mé pozitivní energii, úžasné rodině a přátelům bojuji a věřím, že tu bitvu zase vyhraji. Na závěr bych ke svému příběhu ráda dodala jediné: nikdy se nevzdávat, věřit v lepší zítřky, být pozitivní a trpělivý, mít obrovskou chuť žít a každé naděje a šance si nesmírně vážit. To vše mi dodává neskutečnou sílu bojovat. Ale úplně nejvíc moje úžasná rodina a podpora přátel, kteří bojují se mnou a hlavně ve mě věří. Přeji všem mnoho zdraví a kdo bojujete s touto nemocí, buďte silní a nevzdávejte to.
S pozdravem
Soňa Žežulková
Comments