Chronická nemoc je jako divoká jízda na horské dráze. Jeden den jste jak v extázi, že je vám dobře a nic nebolí, den druhý je naopak na průstřel hlavy. Bolestivé uvědomění, že moje nemoc je tu se mnou ať se děje, co se děje. Že nemá cenu moc doufat, že to jednou zmizí. Vždyť jsem chronicky nemocná a doktoři mi slíbili, že to budu mít na doživotí. Tak si moc nevyskakuj, holčičko!
Roky jsem se s tím faktem nemohla smířit. Byly časy, kdy se mi chtělo radši zemřít, než tohle do nekonečna prožívat. Období temna a bolesti jsou moc těžká. Tělo je v jednom ohni, oslabený organismus na sebe tahá další a další komplikace. Duše pláče, uvadá a pomalu ztrácí naději na lepší zítřky. Nejednou všechno vypadá beznadějně, prázdně. Proč bych se měla snažit, když stejně všechna snaha přijde vniveč a já budu maximálně tak děkovat bohu, že mi po Crohnovi zbyde aspoň kus tenkého střeva.
Podle mě je stanovení chronické diagnózy něco jako kdyby vám dali hlavu pod gilotinu. Koukáte nahoru na to ostří ve smrtelné hrůze a odevzdaně čekáte, až jednou sjede dolů a zlomí vám vaz. Nebo taky ne. Protože já pořád věřím, že nic není nevyléčitelné. Jasně, sama zatím nemůžu jít příkladem, ale snad jednou… Naděje umírá poslední a moje víra je neoblomná. Jinak bych se na to totiž opravdu mohla vykašlat.
Držte se, přátelé!
Vaše Tereza
foto pixabay.com