Nedávno jsem byla na operaci a byla to pro mě hrozně zajímavá situace hned z několika pohledů.
Za prvé jsem si uvědomila, že se opět snažím k sobě a tělu chovat jako by za námi nebyla žádná operace a omezení. Protože je přece pořád tolik práce a věcí, co chci stihnout. Tak jsem jela, jela a jela, až jsem dojela a ulehla na operační stůl. Nikdo pořádně vlastně nevěděl, proč se absces přihodil, ale já vnitřně cítím, že jsem tomu hodně pomohla svojí urputností. Teď jsem tedy ve fázi, kdy poslouchám svoje tělo a denní aktivity se snažím přizpůsobit možnostem a schopnostem. Už týden jsem hrozně unavená a nedokážu to přetlačit a nějak to tělo povzbudit. Trochu mě to frustruje, ale na světě jsou i horší věci…. Takže si dávám prostor a s trpělivostí a láskou nechávám tělo pracovat jak potřebuje.
Pak jsem si taky uvědomila, jak moc nejsem pořád srovnaná s minulostí a všemi operacemi. Několik let mě nemuseli řezat a já si na to hezky přivykla. Najednou nadešel den D, kdy mi najednou bylo jasný co se děje, protože to už tady bylo tolikrát. No a já…. jsem chytila totální hysterii. Paniku, pláč, bezmoc, pocit, že se na to můžu vykašlat, kolikrát ještě pane bože??? Znáte to. Pro tyhle případy by bylo dobrý mít po ruce prášek na uklidnění. Netušila jsem kolik potlačených strachů a bolestí se ve mně ještě skrývá. Hezky jsem si je přes víkend prošla, pochopila, proč tam jsou a snad je i ze sebe vypustila. Chudák moje máma mi byla jako vždy oporou a její víkend tedy nestál za nic. Děkuju, mami!
No a za třetí jsem si uvědomila jak až nebezpečně křehká je komunikace pacient/doktor/sestra. Měla jsem skvělý nástup do nemocnice a na sál měla jít někdy po poledni. Situace se klasicky zkomplikovala akutními případy a já čekala celý den bez vody a jídla až do 1 hodiny ranní další den, než jsem mohla jít na sál. Já když nejím, tak moc nemluvím… Natož ještě s abscesem a panikou co se mnou bude. Po spousta letech jsem také musela v nemocnici zůstat přes noc, čehož jsem se vždycky snažila maximálně vyvarovat a exitovat budovu klidně hned po zákroku. Celou svojí bytost a poslední zbytky slušného chování jsem tedy soustředila na to, abych zůstala klidná a příjemná vůči sestrám, které nikdy nevěděly samozřejmě, kdy půjdu na řadu. Všechny sestřičky v Hořovicích se mnou měly svatou trpělivost a všechno dobře dopadlo. Všichni jsme se snažili k sobě být co nejvíc chápaví a i nepříjemná situace nakonec byla snesitelná.
Díky svému víkendu se mi opět hezky názorně ukázalo, jak je důležité, abychom se snažili druhého pochopit a soucítit s ním, i když nám samotným je zle. Nekopat okolo sebe. Nikdy totiž přesně nevím, co se té druhé straně může dít v životě.
Moji milí užívejte jara a mějte se blaze!